Chci se podělit o tu krásu, rozhovor se Šárkou Sklenářovou, iniciátorkou Kina sousedům a členkou sloního týmu. V Suchdole pravidelně promítá v komunitním centru dokumentární filmy a pořádá setkání s jejich tvůrci. 

Jak se, Šárko, stalo, že jsi střihačka, co to obnáší?
Jak už to u mě v životě chodí, stalo se tomu náhodou. Nebo to byl osud? Stála jsem s kamarádkou Blankou ve frontě před Francouzským institutem. Mířily jsme na zápis do kurzu francouzštiny. Obě jsme studovaly tenkrát vysokou školu. Ona filosofii a já humanitní studia. Shodly jsme se na tom, že bychom chtěly zkusit nějakou školu, kde bychom jen neseděly v lavici, ale mohly tvořit. Já jsem pokukovala po Umprumu a Blanka mi vyprávěla o Famu, kde se dá studovat střih. Její švagr (velmi dobrý zvukař Dan Němec) ji na střih nasměroval. Prý je to dokonalé spojení teorie a tvorby. Vzbudilo to ve mně zvědavost. Na IZV mě učil Martin Čihák, který měl střih vystudovaný a také tam učil. Načapal mě na dni otevřených dveří na Famu a hned si mě vzal stranou a vyzvídal, kam chci ít. Nabídl mi tenkrát konzultace fotoscénáŕe k přijímacím zkouškám. A tak jsem začala objevovat nový svět. Měla jsem dobrou teoretickou výbavu a když o tom tak přemýšlím, tak film je syntézou všech umění a já jako malá tancovala Duncan techniku a lidovky, hrála na klavír, zpívala, malovala a hrála divadlo, a to opravdu hodně. Tedy myslím, že jsem na to být střihačkou byla dobře vybavená. Musím se přiznat, že jsem s přijetím vůbec nepočítala. Byla jsem tedy naprosto klidná, odvážná a nelpěla jsem na té zkoušce nijak osudově. To mi asi dodalo určitou lehkost a drzost. Nehroutila jsem se nervozitou. Ale dala jsem do té přijímací zkoušky všechno, co ve mně bylo. Z toho zážitku čerpám dodnes u svých dětí. Syn se hlásil na Střední školu grafickou v Hellichovce. Kolik lidí mě odrazovalo, že tam není šance se dostat. Mě to neodradilo a zkrátka do toho syn s mou pomocí šel naplno a ono to dopadlo. Podobně se teď do vod vrháme s dcerou. A to bych radila všem rodičům. Nekrčit se, nevzdávat se snadno. Ještě se ptáte, co obnáší být střihačkou. Já myslím, že důležité je být trpělivý a umět naslouchat. A potom mít dar stavět, “vyšívat”, improvizovat, být muzikální, cítit tep filmu, umět budovat napětí, uvolnění, nakládat s emocemi a hodně přemýšlet, kde si postavím hranice, co už nemohu. Být empatický, pravdivý a etický. A možná to bude znít pateticky, ale člověk tu práci musí dělat s určitou oddaností a láskou. Pro mě je to svátek jít do práce. A taky si často říkám, že více než střihačkou si připadám být vypravěčkou příběhů.

Jakými cestami jsi doputovala z Černošic až do Suchdola a jak Ti tu je?
Cestička z Černošic do Suchdola byla postupná. Když jsme s mým mužem Tonim zakládali rodinu, odstěhovali jsme se do Bubenče. Tam jsme dva roky žili se synkem. Z vany jsme měli výhled na hvězdu hotelu Internacionál. Sledovali jsme, jak postupně měnila barvy. Toni si dělal fotografickou sbírku Internacionálu ve všech světelných proměnách, které si dovedete i nedovedete představit. Připadala jsem si v podkrovním bytu jako ve filmu Šakalí léta. Pak měla přijít na svět naše dcerka, tak jsme hledali větší byt. A Suchdol vlastně objevil můj muž. Musím se přiznat, že ze začátku jsem nebyla  nadšená. Úplně mi Suchdol padl do srdce až s první procházkou kolem Brandejsova statku a dál do lesů a na skály. To jsem si v duchu říkala, že mi to něčím ty moje Černošice připomíná. Tak jsem nejprve trávila s rodinou hodně času v lesích na toulkách. Je neuvěřitelné, že zatěch 16 let, co tu žijeme, se mi Tiché údolí, Kozí hřbety, Mikolášova vyhlídka, Holý vrch a další ještě neomrzely. Chodíme křížem krážem, cestou necestou a stále jsem v údivu nad tou nádherou, kterou máme na dosah. No a když jsem se konečně potkala s Věrou Štěpánkovou, Adrianou Skálovou a dalšími sousedy ze Suchdola, bylo to jasné. Pro mě místo dělá komunita. Aktivní komunita. Sousedé, se kterými mohu společně něco vytvářet, se kterými mohu něco zažívat a sdílet. To jsem ostatně zažívala právě v těch mých Černošicích. Tam jsme hráli divadlo, dělali masopusty, jezdili na divadelní tábory. A díky Adrianě, Lucce, Jitce a Matějovi, kteří mě přibrali do Slona, jsem úplně a zcela šťastná. Když chystáme pro Suchdoláky program festivalu a teď už i každý měsíc se něco děje, tak se hodně nového učím. Opravdu jsem na Suchdole velmi šťastná.

Čím je pro Tebe dokumentární film důležitý, ojedinělý?
Já se díky dokumentům neustále vzdělávám. Seznamuji se se zajímavými lidmi, cestuji virtuálně do mnohdy mně neznámých míst, pohybuji se časem a dostávám se třeba k zajímavým archivním materiálům. Mohu se dostat k lidem, o kterých film je, velmi intimně a velmi blízko. Je to ohromné a zároveň velmi zodpovědné. Také jsem už několikrát měla pocit, že díky filmu, na kterém jsem se spolupodílela, se něco zlepšilo, posunulo, zkrátka že film přinesl prospěch. A to mi dělá radost. Také nesmím zapomínat na režiséry, se kterými trávím mnoho času ve střižně. Je to takový křehký vztah mezi námi. Vztah založený na veliké důvěre. Vlastně jsem už dokumenty tak zhýčkaná, že když mi nedávno přistál na stole scénář k hranému filmu, odmítla jsem ho, protože mě napsaný příběh nepřitáhl. Jeho příběh a jeho postavy více šustily papírem než životem. Ale samozřejmě je mnoho hraných filmů, které se mnou zalomcovaly, které mám ráda a jejichž tvůrců si vážím. Jen je mi ten dokumentární film asi něčím souzený. A jsem za to ráda.

Jak bys zvedla z židle někoho, kdo na Tvém projektu Kino sousedům ještě nebyl?
Zvednout člověka ze židle je v dnešní přehlcené době těžké a já nenabízím žádné hrané pecky. V Kině sousedům promítám vlastně hlavně dokumentární filmy. Hodně režisérů znám ze školy, nebo z profesního života. Věřím jejich práci. A daří se mi je přitáhnout na Suchdol. Oni přicháejí zcela nezištně. Nelení a zvednou se ze židlí a doputují mnohdy autobusem na náš suchdolský kopec. Přijíždějí režiséři, střihači, kameramani… A myslím, že kdo na promítání někdy dorazil, nelitoval. Už se začíná základna věrných rozšiřovat a já se vždycky raduji, když vidím už známé tváře a hořím zvědavostí, když se objeví někdo nový. Projekce dělám pro radost jako dárek suchdolským sousedům. A říkám si pro sebe, že se chci podělit o tu krásu, něco nového se dozvědět a moci nahlédnout tvůrcům pod pokličku. To přece stojí za to. A taky se mně líbí, že se vzájemně poznáváme a mně se na tváři vykouzlí úsměv, když se s někým z projekce potkám v autobuse nebo na ulici a úplný vrchol je, když mi dokonce někdo napíše, že má díky filmu hezký den a že na film myslí. Pak si v duši říkám: “Jo, povedlo se.“ A nutno dodat, že projekce se mi daří pořádat i díky obrovské podpoře našich
sousedů, kteří si je už vzali za své – Věrka Štěpánková, Adriana Skálová, Petr Hejl, Zuzka Krumpholcová a další dobré duše suchdolské. Takže je to takový svátek. Tedy nebuďte líní, zvedněte se, sousedi, ze židlí a pojďte něco zajímavého prožít.

Na domy bych znovu dávala domovní znamení, nad Tvé dveře velikánské nůžky. Co by na to řekly Tvé děti?
Moje děti řekly, že by to bylo cool. Marinka a Julijan jsou od dětství dokumenty obklopeni a často mi byli prvními diváky a rádci. Dnes už si neumím představit, že bych jim film neukázala a nepožádala je o radu. Jsou na mě pyšní. Jen občas si povzdechnou, že by byli možná o něco radši, kdybych stříhala nějaký hollywoodský trhák, ale já je podezřívám, že to dělají schválně, aby si mě dobírali. Myslím, že si do života odnášejí informaci, že dělat v životě práci, kterou je člověk posedlý, která ho těší a díky které i roste, je darem. Já jsem za tenhle dar opravdu velmi vděčná, hlídám si ho a pečuji o něj s vděkem a radostí.

Rozhovor vedla Adriana Skálová a vyšel v Suchdolských listech v lednu 2022.